Ředitel sirotčince řekl něco málo o Ivanovi. Několikrát se ho pokusili adoptovat, ale setkání s budoucími rodiči rozhodně odmítl. Řekl, že si pro něj přijdou jeho otec a matka. To mu řekl jeho přítel Sebastián který se s ním nedávno objevil. Valentina a Stanislav se na sebe mlčky podívali. Ukáže se, že jejich syn se rozhodl osiřelému chlapci pomoci.
Když Valentina a Stanislav vstoupili do herny, Ivana okamžitě poznali. Spolu s dalšími dětmi postavil věž z kostek a zazpíval mou oblíbenou píseň. Když chlapec viděl přicházet lidi, běžel jim vstříc a radostně křičel, že dorazili jeho máma a táta.
O měsíc později, po dokončení všech potřebných dokumentů k adopci, dorazili Valentina a Stanislav do sirotčince, aby vyzvedli Ivana. Měli dalšího človíčka, kvůli kterému stálo za to žít.
– Mami, počkej! – chlapec se podíval kamsi do dálky, na konec chodby, – Tam, Sebastián chce se s námi rozloučit!
Ivan se okamžitě vrhl na konec chodby, k samotnému oknu, chvíli tam stál, otočil se a běžel zpátky ke své nové mámě, tátovi a staršímu bratrovi. A za oknem, kde stál Sebastián, se z ničeho nic vznesla krásná bílá holubice. Obletěl budovu, zakroužil nad hlavou a vyletěl nahoru, rozplynul se v mracích.
Tento příběh má šťastný konec. Valentina a Stanislav jsou šťastní, že mohli splnit poslední vůli svého syna Sebastiána a dát malé Ivanovi šanci na péči a lásku. To opět dokazuje, že náš svět je plný dobra!