Celý život žil Pavel Anatoljevič v tomto domě, který postavil jeho dědeček. Zde vychoval své dvě dcery. Ale do města se přestěhovali už dávno a teď už jen zřídkakdy volali.
Jediný živý tvor, se kterým mohl starý muž sdílet své strasti, byl jeho pes. Bydlel na ulici, ale dědeček každý večer vyšel ven, seděl na lavičce a mluvil se psem. Stěžoval si, že nikdo nepřišel na návštěvu. A to, jak si tady žije sám, ho prostě nezajímá. Pes často v odpověď štěkal, jako by chápal, o čem majitel mluví.
A dům mezitím chátral. V zimě neustále foukalo do zdí a na podzim a na jaře ji zaplavoval déšť a tající sníh. Pavel Anatoljevič už nebyl schopen střechu opravit. Vylézt na něj rozhodně nemohl kvůli bolavým kolenům a slabosti. Proto jednoduše vyměnil umyvadla a kbelíky, když ze stropu začalo kapat.
Jednoho dne zase seděl na lavičce a mluvil se psem. Řekl, že už je unavený z takového života a že odjede do města za svými dětmi. Sice ho dlouho nenavštívili, ale měl napsanou adresu.
Večer se posadil, aby spočítal své peníze a vytvořil trasu, jak se tam dostat. A nyní bylo vše připraveno. Požádal souseda, aby psa pohlídal, a on sám se hned druhý den ráno vydal na cestu.
Pokračování na další straně