Teď jel po opuštěné silnici a podíval se na bouřkový mrak, který našel na straně. Usmál se a vzpomněl si, jak nezávislá babička vždy byla. Celý život pracovala jako pošťačka ve své vesnici. Žila jen z platu. A po odchodu do důchodu začala šetřit, jak jen mohla. Samozřejmě se to moc nepovedlo – platby od státu stačily jen na nejnutnější věci. Odmítala přijmout pomoc od svých dětí, které už dávno odešly do zahraničí.

Když ji Nikolaj přišel navštívit, vždy mu dala nějaký dárek. Myslel si tedy, že má našetřeno, když žádal o půjčku. Ale mýlil jsem se.

Muž dojel do vesnice, odbočil na obvyklou silnici a zaparkoval u starého domu, známého z dětství. Vešel jsem do otevřené brány. Víko rakve bylo přitisknuto ke zdi a on se zamračil.

V domě na něj čekala vůně kadidla a téměř úplná tma. Kolem byly umístěny hořící svíčky. Nikolaj se přiblížil k tělu své babičky, ale někdo ho chytil za ruku. Otočil se a uviděl Annu Michajlovnu. Začala ho tlačit k východu a zároveň šeptem, že ještě bude mít čas se rozloučit. A právě teď je potřeba udělat něco důležitějšího.

Neochotně ji následoval. Na verandě mu stará žena dala jednoduché oblečení a lopatu. Řekla, že musíte jít na hřbitov vykopat hrob, kde je pohřben dědeček. Babička si moc přála být pohřbena se svým manželem.

Nikolai byl zaskočen. Nečekal, že on sám bude muset dělat práci hrobníka. Soused řekl, že to byla poslední vůle zesnulého. Proto mu v noci zavolala.

Muž však nechápal, proč je to nutné. Řekl, že najme hrobníky a zítra bude vše připraveno. Anna Mikhailovna však trvala na tom, že by měl jít na hřbitov sám a právě teď. Při pohledu na její odhodlanou tvář si pomyslel, že byla trochu pohnuta svým zdravým rozumem. Už jsem se neodvážil hádat, a tak jsem si bez řečí oblékl pracovní oděv.

Stařena mu dala do batohu sendviče a horký čaj v termosce. Říkala, že kopání bude trvat dlouho, takže si může dát svačinu, kdyby dostala hlad.

Nikolaj rezignovaně odešel na stranu, kde se nacházel místní hřbitov. Hrob svého dědečka našel téměř okamžitě. Tou dobou už byla úplná tma. Jediným zdrojem světla byl měsíční svit.

Muž stál krátce u kříže a třásl se. Nebylo to tak děsivé, ale trochu strašidelné. Už nečekal a vzal lopatu. Práce postupovaly rychleji, než očekával. Jarní deště spláchly zemi, takže byla dostatečně měkká.

Uplynula hodina. A pak se ozvalo zaklepání – lopata narazila na víko rakve. Nikolaj vydechl a otřel si pot z tváře. Usoudil, že za dalších 15 minut a může jít domů. Podíval jsem se nahoru, abych našel místo, kde by bylo snazší vylézt nahoru. A pak nehybně ztuhl.

V úrovni jeho očí, přímo v zemi, byly jakési dveře. Šťouchl do ní lopatou a ona okamžitě podlehla. Uvnitř byla zjevně keška. Muž vytáhl z kapsy telefon, rozsvítil baterku a začal svítit. Uviděl litinu plnou šperků a mincí, které vypadaly jako zlato. Nechyběla ani lahvička s nepochopitelnou tekutinou.

Nikolaj třesoucíma se rukama vyndal poklady. S obdivem se divil, že jeho babička o keši ví. Do batohu, kde byly připravené chlebíčky a čaj, začal rychle cpát nalezené šperky.

Nejprve jsem se rozhodl hřbitov okamžitě opustit, ale pak jsem si uvědomil, že jsem ještě nedokončil to, kvůli čemu jsem sem přišel. Proto jsem nejprve vykopal hrob. Nakonec vrátil zámek na utržené dveře a pokusil se je zamaskovat zeminou. Pokřižoval se a vyšplhal nahoru.

Už cestou domů si neustále myslel, že teď bude mít určitě dost peněz na auto. A nejen jeden. V duchu jsem poděkoval babičce za takový posmrtný dar. Špinavé oblečení nechal s lopatou ve stodole. A vešel do domu. Anna Michajlovna nepromluvila ani slovo, zatímco čekala, až se dá do pořádku.

V kuchyni už na něj čekala večeře. Stará žena položila dopis vedle ní a šla k rakvi přečíst modlitby. A muž sám, ač kolaboval únavou, šel s poznámkou a batohem na seník. Tam, ve voňavém seně, se první, co udělal, podíval na šperky, které našel. A uvědomil jsem si, že jsem se mýlil. Poklady měly zjevně větší cenu, než na první pohled odhadoval.

Z úkrytu vzal láhev. Bylo to nějaké ročníkové víno a na etiketě bylo napsáno jen pár řádků. Neznámý požádal potomka, který najde bohatství, aby s ním naložil podle svého svědomí a připomněl ho sklenkou vína. Dole bylo ještě méně čitelným rukopisem uvedeno datum 1929.

Nikolaj se usmál a protáhl se. Skutek byl dokonán, vše zařízeno v rámci možností. Stačilo si přečíst zprávu, že babička odešla. Nejprve se rozhodl, že to nechá na zítra, protože nemohl nikam spěchat. Ale když jsem se pokusil usnout, uvědomil jsem si, že adrenalin mu nedovolí usnout. A pak sáhl po babiččině závěti.

Na listu papíru vytrženého ze sešitu bylo mnoho čar. S každou přečtenou větou byl muž čím dál tím zachmuřenější. Ukázalo se, že Agrafena Petrovna pocházela z rodiny bohatých lichvářů. Jejímu otci se podařilo nashromáždit značné jmění. A právě za to byl zastřelen sovětskými úřady. Někdo podal výpověď a oni přišli do jejich domu s prohlídkou.

Prostě nemohli nic najít. Matce se podařilo šperky ukrýt v hrobě. Agrafena o těchto penězích věděla celý život, ale nikdy se je nepokusila použít. A požádala svého vnuka, aby tyto peníze nebral, protože mu nemohou přinést nic dobrého.

Babička požádala, aby nalezené bohatství věnovala na charitu. Doufala tedy, že si vyslouží odpuštění pro svého zastřeleného otce.

Nikolaj pustil dopis. Doslova cítil, jak ho radost opouští. Šperky si samozřejmě mohl nechat pro sebe, ale neměl by pak pocit, že zrazuje babičku a své příbuzné? Byl to čestný muž a chápal, že se nemůže stát šťastným, když využívá neštěstí jiných lidí, i kdyby zemřeli téměř před stoletím.

Ráno během pohřbu nepřestal myslet na to, co se stalo. Jeho myšlenky neustále spěchaly mezi tím, zda si peníze nechat pro sebe, nebo je věnovat na dobrou věc, jak žádala babička. Neustále měl tendenci využívat poklady, které nashromáždil jeho pradědeček.

V těžkých myšlenkách se tedy vydal domů. A málem jsem se tam dostal, když se auto najednou zastavilo. Zastavila přesně v místě, kde sídlil autobazar, ve kterém se staral o zcela nový vůz.

Muž usoudil, že to byl osud, který mu seslal znamení. Měl u sebe peníze a šel rovnou do salonu. Chystal jsem se složit jistinu a po prodeji šperků jsem se chystal vrátit a zaplatit zbytek.

Už v budově na něj volal příjemný dívčí hlas. Oslovila ho obchodní manažerka Nadia. Řekla, že se mu právě chystala zavolat. Nikolay se na hezkou dívku dívá už dlouho – od chvíle, kdy se poprvé setkal asi před rokem.

A teď se na něj usmála a vzala ho do cizího auta, o kterém tak dlouho snil. Nadya řekla, že po dobu 3 dnů bude mít salon slevu na několik modelů. Včetně té, o kterou se staral.

Sleva byla přesně 10 %. Nikolaj byl ohromen. Ostatně právě částka, na kterou byla sleva odhadnuta, mu chyběla k nákupu auta. Přešťastný začal krásku Nadiu objímat.

Dokumenty byly vystaveny přímo tam. Peníze byly perfektní. Muž opustil salon v novém autě. Večer, už doma, otevřel láhev vína, kterou našel na hřbitově. Nalil do sklenice a připil na předky, o kterých se právě dozvěděl.

Přestal myslet na šperky. Rychle jsem je prodal a veškerý výtěžek věnoval na charitu, jak babička žádala. Nadaci, která léčí děti s rakovinou, tak obrovský dar překvapil.

A poté Nikolaj pozval Nadiu na rande. A souhlasila, že se s ním sejde. Život byl lepší a lepší.

Toto je příběh, který se stal našemu hrdinovi. Víte, kdo byli vaši předci? Možná vám také zanechali něco zajímavého jako dědictví, ale jen jste tento poklad ještě nenašli?!

Zdroj:headinsider

1
2