Nikolaj řídil své auto ze všech sil a řítil se ulicemi města jako střela. Zamračil se a byl soustředěný, jako by nechápal, proč taková naléhavost. A v hlavě se mi točila jediná myšlenka, která mě nutila každou chvíli se podívat na hodiny: „Kdybych to stihl před setměním“…

Muž se vrátil domů teprve před hodinou a půl. Byl hladový, unavený a jediné, o čem snil, bylo strávit večer v klidu sledováním zápasu svého oblíbeného týmu. Ale naděje nebyly předurčeny k tomu, aby se splnily – najednou zazvonil telefon, po kterém se náhle rozběhl.

Jeho babička Agrafena Petrovna zemřela. Nikolai o tom řekla její přítelkyně Anna Mikhailovna. Babičce bylo 90 let. Z nějakého důvodu dala svému vnukovi poslední vůli a prosila ho, aby dnes přišel.

Muž okamžitě všeho nechal a odešel do vesnice, kde bydlela. Cestou jsem přemýšlel, do čeho dnes musím jít. Věděl jistě, že peníze na pohřeb stará žena už dávno odložila. A sousedé by vše okamžitě uspořádali podle první kategorie. Tak proč taková naléhavost?

Nikolaj se dozvěděl, že jeho babička se začala připravovat na její smrt asi před měsícem. Pak ji přišel navštívit, přinesl léky a jídlo. Rozhodl se, že si půjčí nějaké peníze – chystal se koupit nové auto, protože to staré se neustále kazilo.

Důchodkyně se ale jen usmála a řekla, že žádné peníze navíc nemá. Právě dokončila balení na pohřeb. Ukázala vnukovi, kde má prasátko – ve skříni s prádlem byl těsný balík.

Muž byl naštvaný, ale nemohl nic dělat. Několik let snil o koupi nového auta, na které dlouho šetřil. Díval jsem se i na konkrétní model. Nyní ale musel vybrat jen 200 tisíc, což bylo málo. Ale nebylo je kde vzít.

Nehodlal si vzít půjčku – rodiče ho v dětství učili, že dluhy jsou otroctví. Doufal jsem, že babička půjčí, ale nevyšlo to. Pak šel domů a dokonce se na ni trochu urazil. Nebylo mu jasné, proč si šetřit na pohřeb a neustále myslet na smrt. Ale teď cítil vděčnost ke své babičce, která jako by cítila všechno. Opravdu nechtěl brát peníze z prostředků vyčleněných na auto.

Pokračování na další straně