A tady je další. Půlku večera pořád mluvila o zdravém stravování a stěžovala si, že na stole není nic zdravého. Co si o tom myslím, zeptala se mě. Opakovaně. Řekl jsem, že je nepochybně symbolem zdravé výživy, vše zdravé, vydatné, dokonce. A ano, není pro ni nic vhodného. Již ne. Zejména na její straně stolu. Všemu je konec. A taky se nějak hned chystala domů, jen koláč s masem dojedla. Co jsem? Jsem skutečný sociopat.
A pak se zeptali z druhé strany stolu. Byla tam dámská společnost, jedna vyprávěla o svém úspěchu u mužů. Šílený. Na dovolené. V Turecku. A Španělsko. Maséři a číšníci. Mluvila tak nahlas. A zeptala se mě, bohužel, jaký mám úspěch u mužů. No, řekl jsem, že nemám úspěch. Ani jeden gigolo letošní léto neudělal radost. Ani v Turecku, ani ve Španělsku. Asi je mi líto těch peněz. Jsem chamtivý sociopat.
A nějak se najednou všichni připravili domů a odešli. Bylo ticho… Zůstali jsme. Já, můj přítel, můj manžel. A babička.
„Bože, jaké štěstí,“ řekl přítel. Jak brzy všichni odešli. Poprvé.
„Při této příležitosti přinesu třešňový likér, vyrobil jsem ho sám, jen jsem ho pro nás schoval,“ řekl manžel.
Popíjeli jsme likér a pozorovali západ slunce. Bylo to úžasné. Bylo ticho a vonělo listím.
„Díky, že jsi mě pozval,“ řekl jsem. – Jak jsi dobrý.
„Vždy přijď,“ odpověděli.
Přijdu. Jsem vděčný sociopat.
Autor -Natalia Ivanova