Pozvali mě na návštěvu. Přítelkyně s manželem. Bude hodně lidí, říkali … Já říkám: nevolejte, bude hůř. Nemám rád lidi. Jsem sociopat. Ne, pojď, naléhali. No, dorazila. Tak a tak. Jedli, pili. A pak jsou tu rozhovory.

Všichni mluví, já mlčím. Začali se mě ptát na nejrůznější věci. Na nic se mě neptejte, říkám. Jsem tichý sociopat. Ne, dorazili. Jeden. Půl hodiny jsem mluvil o mravech, o tom, jak je těžké žít, když lidé kolem nevědí, jak se chovat a oblékat. Co si o tom myslíš, mi říká. Třikrát za sebou. No, řekla jsem, že si myslím, že na jeho místě bych si maminčinu krepdešínovou halenku neoblékla ani na návštěvu ani pod tatínkovo ​​sako… A nejedla bych salát ze společné mísy. Dal bych si to na talíř. A… No, neposlouchal do konce, rychle odešel a dokonce odešel. Co jsem? Jsem otevřený sociopat.

Pokračování na další straně

1
2