„Jako dítě jsme žili u moře. Líbilo se mi hrát si ve vodě, cítit slanou vůni moře. Nyní, pokaždé, když piji kávu, dávám do ní trochu soli, což připomíná mé dětství, malou vesnici, kde jsem se narodil a kde žili moji rodiče. Jeho poslední slovo mi vehnalo slzy do očí.

Toto gesto na mě udělalo dojem. Myslel jsem, že jen dobrý člověk může pociťovat stesk po své rodné vesnici a jen on může myslet na své rodiče s takovou láskou.

Pak se uklidnil a hodně jsme si povídali a já byl nakonec rád, že jsme se potkali. V následujících týdnech a měsících jsme se potkávali stále více. Uvědomil jsem si, že zvláštní muž, který se perfektně hodí, je ideální muž: byl jemný, milující, inteligentní, dobrosrdečný, chyběl, kdyby něco, někoho ztratil. Všechno to začalo solením jeho kávy.

Jako všechny příběhy o princeznách to skončilo svatbou a prožili jsme spolu mnoho šťastných let. Každý den si můj manžel slanil kávu a já si myslela, že to tak miluje.

Po 40 letech, po jeho smrti, jsem v obýváku našel dopis. V dopise napsal:

„Má drahá,

Prosím odpusť mi! Prosím tě, odpusť mi! Lhal jsem ti jednou v životě, když jsem dal sůl do kávy. Pamatujete si, kdy jsme se poprvé setkali? Byl jsem tak nadšený, že jsem místo cukru požádal o sůl. Nevěděl jsem, jak skrýt svou chybu, tak jsem lhal. Cítil jsem, že by bylo příliš palčivé přiznat si pravdu. Několikrát jsem se snažil říct pravdu, ale bál jsem se. Slíbil jsem, že až se vezmeme, už nebudu lhát. Teď, když jsem mrtvý, se nebojím přiznat. Nemám rád kávu se solí. Je to hrozné, horší chuť si neumím představit. Ale pil jsem ho každý den. Ale nelitoval jsem! Věděl jsem, že to dělá můj život šťastným. Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych totéž znovu. Piju kávu se solí každý den, jen vím, že jsi po mém boku!“

Když to jeho žena četla, vyhrkly slzy po tváři. Po letech se ho vnoučata zeptala: „Proč piješ kávu se solí?“ Jeho odpověď byla: „Protože je to mnohem sladší!“

Zdroj:blikk