Jednoho dne se ve škole pro sirotčince porouchalo topení, takže děti z dětských domovů musely na chvíli do nedaleké školy.

První den už měla Jancsika přítele, byla z toho velmi překvapená, protože nebyla zvyklá, že se k ní někdo blíží.

Druhý malý chlapec se také jmenoval Jancsika, a tak se dohodli, že pak bude Jani. Jak čas plynul, oba chlapci se stali nerozluční, hráli si spolu o přestávkách a Jani doprovázela Jancsiku každý den do sirotčince.

Jednoho dne Jani pozvala Jancsiku, aby se k nim připojila, hráli spolu na počítači. Jani měla doma jen svoji mámu, oběma dětem dávala jídlo a sledovala, jak je Jancsika smutná.

„Jancsika k nám může chodit častěji, a dokonce i o víkendech, když přijdeš, můžeš tady přespat,“ řekla Janiho matka.

– Mohu opravdu přijít? Zeptala se šťastně Jancsika.

„Jasně,“ odpověděla Janiina matka s úsměvem.

Ten víkend zůstala Jancsika se svým přítelem i na noc. Ředitelka sirotčince viděla, jak je Jancsika v této situaci šťastná, a tak ji nechala jít, ale pozvala Janiinu matku, aby s ní promluvila:

„Hezký den, jmenuji se Szilvia,“ představila se ředitelka.

„Hezký den, já jsem Andrea,“ řekla s úsměvem Janiina matka.

– Znáte příběh dítěte? Zeptala se ředitelka.

„Ne,“ odpověděla Andrea. Co se stalo?

„Měl bys vědět, že Jancsika měla velmi smutný osud, a pak mi řekla o dosavadním životě dítěte.“

Andrea jí bylo Jancsiky líto ještě víc. Ředitelka měla dilema, protože nevěděla, co by se stalo s přátelstvím obou chlapců, kdyby se Jancsika vrátila do sirotčince. Andrea, Janiina matka, doporučila nechat oba chlapce na zbytek.

Ředitelka se Andrea zeptala, jestli pro Jancsiku nebyl problém trávit s nimi víkend tak často a dokonce tam zůstat přes noc?

„Žádný problém,“ odpověděla Andrea. Pozval jsem dítě, aby k nám přišlo.

Práce v sirotčinci byla dokončena, Jancsika se do té školy vrátila, ale jejich přátelství zůstalo, Jani chodila každý den a navštěvovala ji v sirotčinci.

O šest měsíců později už Jancsika žila s Janie a Andreaina matka si ji adoptovala a vždy s ní jednala, jako by byla jejím vlastním synem.

Ředitelka se zeptala Jancsiky, zda se chce přestěhovat k této rodině, a dítě odpovědělo ano.

Tohle je tvůj narozeninový dárek, řekl ředitel s úsměvem.

Andrea byla také velmi šťastná, že má dítě nyní jedenácté narozeniny a zeptala se jí, co chce.

– Mám jíst hranolky zdarma? Zeptalo se dítě.

„Samozřejmě můžeš sníst celou misku,“ odpověděla Andrea s úsměvem a ručně vyšly z ředitelčiny kanceláře.

Ředitelka je mlčky sledovala a měla pocit, že Jancsika konečně našla svoji skutečnou rodinu.

Zdroj:bidista