Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo do autobusu, děti a mladí lidé spěchali, aby jí uvolnili místo.
Pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu, a pokud bylo třeba, šli jí koupit jízdenku, kterou jí přinesli.
Muži chodili u okraje chodníku, ženy podél domů. Na schodech se ženám přenechávala
strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první a muži jim vždy přisunuli židli, když si sedaly.
Muži nikdy nezdravili ženu, aniž by přitom vstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli.
Vstávali od stolu pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik.
Muži ženám otevírali dveře auta nebo jiné dveře a pomáhali jim při odkládání kabátů.
V mé době panenství nezpůsobovalo rakovinu, a takové dívky znamenaly pro svou rodinu čest a pro svého manžela čistotu.
Náš život se řídil Desaterem, střízlivým uvažováním, úctou ke starším lidem, chováním dle zákona,naplňovalo ho plodné soužití s ostatními a odpovědná svoboda.
Učili nás rozlišovat dobré a špatné a odpovědnosti za své činy i jejich důsledky.
O rychlém občerstvení jsme si mysleli, že je určeno pro lidi ve spěchu.
Vážný vztah znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a dalšími
vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli.
„Time sharing“ znamenalo, že rodina je na dovolené s jinými známými rodinami, a ne že
sdílí prostor s cizími lidmi.
Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech.
Neposlouchali jsme stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD, a neměli jsme
elektronické psací stroje, počítače, notebooky. Notebook znamenalo sešit.
Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani hodinky, a domácí spotřebiče neměly světelné displeje.
Když už mluvíme o strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby, budíky s rádiem.
Nemluvě o videorekordérech a videokamerách apod…
Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo
nejméně tři dny.
Pokud bylo na výrobku uvedeno „Made in Japan“, znamenalo to, že je špatné kvality,
a zboží označené „Made in Korea“ či „Vyrobeno v Číně“ nebo v Thajsku ani neexistovalo.
Neslyšeli jsme o Pizza go home, McDonaldu nebo o instantní kávě.
V obchodě bylo možné koupit něco za 5 až 10 centů. Zmrzlina, jízdenka nebo osvěžující nápoj stál 10 centů. Nové auto stálo 1000 dolarů, ale kdo měl tolik peněz?
V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, a ne kouřili.
My byli poslední, kdo byli přesvědčeni, že žena potřebuje muže, aby mohla mít dítě.
Teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let?“
„Ach dědo… více než 200!“ odpověděl vnuk.
„Ne, miláčku, pouze šedesát!“