Překvapeně jsem poslouchal svého kamaráda, jak nadává na svou manželku. Ukázalo se, že jí nepomáhá pravidelně, a tak je pro něj umytí podlahy přímo hrdinský skutek, který si zaslouží obdiv a úctu. Nevydržel jsem a zeptal se ho, kdy naposled on poděkoval své ženě za to, že uklidila byt, vyprala oblečení nebo odvezla děti do školy. „Řekls jí děkuju?“ Překvapeně se na mě podíval a já dodal:

Já nepomáhám své ženě, proto že potřebuje pomoct. Ona potřebuje především partnera.
Oba máme zaměstnání a oba se věnujeme domácím pracím.
Nepomáhám ženě s praním, protože sám potřebují mít čisté oblečení.
Nepomáhám ženě s vařením, protože sám chci jíst.
Nepomáhám ženě s mytím nádobí, protože ho dokážu umýt i sám.
Nepomáhám ženě s výchovou dětí, protože jsem za své děti odpovědný i já.

„Poděkování za umytí podlahy? Vážně si myslel, že udělal něco výjimečného? Čekal snad nějakou senzaci? Poděkovat měl spíše on. Možná, že si zvyknul na to, že nemusí doma nic dělat natolik, že se mu zdálo, že se všechno udělá samo?

Snad se příště bude cítit jako doma a ne jen jako host, který se přijde najíst, umýt a vyspat. Měl by se cítit jako doma.“

Zdroj.sdilejteto

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here