V pasáži u stanice metra sedí neurčitá žena. Dá se jí dát třicet, dvacet tři a čtyřicet dva. Žena má zacuchané a špinavé vlasy, hlavu skloněnou žalem. Před ženou na plivající podlaze chodby leží míč. Zdrcení občané házejí peníze do tašky. A nedali by se, ale žena má v rukou silný „argument“ ve prospěch toho, že peníze prostě potřebuje.

V náručí ženy spí dvouleté dítě. Je ve špinavém klobouku, kdysi bílé, v teplákové soupravě. Přechod je velmi živé místo. A lidský dav plyne v nekonečném proudu a malá věc v kouli zvoní a bankovky šustí.

Chodil jsem kolem té ženy asi měsíc. Uhodl jsem, kdo utrácí peníze, které věnovalo mnoho kolemjdoucích. Kolik toho bylo řečeno, kolik toho bylo napsáno, ale naši lidé jsou tak soucitní. Soucitný, k slzám. Naši lidé jsou připraveni rozdat svou poslední košili, vytřepat poslední penny z kapsy. Zařazen do takového „nešťastníka“ – a máte pocit, že na tom ještě nejste tak špatně. Pomohlo, zdá se. Odvedl dobrou práci.

Pokračování na další straně

1
2