Dívka ale hlasem třesoucím se slzami řekla, že potřebuje jen léky pro svou matku. Když se zeptal, kde byl tehdy její otec, odpověděla, že byl dávno zabit. Byl to policista a byl zabit při přestřelce.

Najednou ten muž pocítil tak silný nával lítosti, že sám málem propukl v pláč. Zeptal se, kolik lék stojí, a dívka řekla, že je velmi drahý.

Vitya poslal hlídače, který ničemu nerozuměl, aby si prostudoval své pracovní povinnosti. Řekl, že to určitě zkontroluje později. A on sám se rozhodl dívce pomoci. Opravdu se ukázalo, že jí je 12 let. Řekl, že teď koupí jídlo pro ni a pro mou matku.

Dívka se okamžitě zeptala, co potřebuje udělat. Muž nejprve nechápal. A pak řekla, že může drhnout podlahy, uklidit dům nebo venčit psa. Zřejmě si zvykla, že pomoc dostává jen výměnou za něco.

Vitya řekla, že se od ní nic nevyžaduje. Stačí sebrat potraviny a odnést je domů mamince. V obchodě viděl, že ochranka o něčem živě diskutuje s pokladní. A zeptal se, jestli už prostudoval popis práce. Zastyděl se a odpověděl, že ji manažer vzal, ale před pár hodinami odešel. Vitya řekl, že ráno všechno zkontroluje.

Šli do nákupních center. Nebyli skoro žádní kupci. Dívka, která se jmenovala Vika, ho poslušně následovala. Vyzval ji, aby si vybrala, co chce. Nevěřila, že ten obchod patří jemu, ale přesto nevěřícně začala skládat potraviny.

Trvalo to asi 20 minut a košík byl plný. Šli k pokladně. Zatímco Vitya nesl balíčky po ulici, zeptal se, jestli to bude stačit na týden. Usměvavá Vika řekla, že tuhle zásobu za měsíc nesní. A ona mu poděkovala.

Muž se rozhodl vzít ji domů. Zjevně by sama neunesla těžké balíky. Cestou uviděl lékárnu a vzpomněl si, že dívčina matka potřebuje léky. Tam nakoupili vše, co potřebovali – recept se našel ve Vickině kapse.

Když se vrátili domů, nebyl ani v nejmenším překvapen. Ukázalo se, že jde o nepopsatelný barák, který se očividně chystal zbourat. Vchod patřičně voněl – pachy byly ostré a nepříjemné.

Z hlubin bytu se ozval slabý hlas. Matka šílela, protože dcera nebyla doma, ačkoli už byla noc. Dívka křičela, že je s ní všechno v pořádku. A přiložte si prst ke rtům, jako by naléhala na Vityu, aby mlčela.

Mrkl. Vika šla do matčina pokoje a on tiše přinesl potraviny. Když jsem vešel do kuchyně, nedobrovolně jsem prozkoumal byt. Pár desetiletí i déle zde samozřejmě žádná rekonstrukce neprobíhala. Bylo pro něj těžké si představit, jak může člověk žít v tak nelidských podmínkách.

Pak vyšla dívka a dala mu znamení, aby šel do vchodu. Tam mu znovu poděkovala a řekla, že matce nechce nic říct. Koneckonců, to a tak měli dost zážitků. Neustále si myslela, že by se její dcera mohla urazit, a ona sama neměla sílu ji ochránit.

Vitya přikývl. Z náhlého popudu vytáhl z kapsy vizitku. Řekla, že může kdykoli zavolat, pokud bude něco potřebovat. Zatímco se vracel domů, stále přemýšlel, koho mu ta dívka připomněla. Nemohl ji znát jistě, ale rysy její tváře mu stále připadaly nejasně povědomé.

Od té doby uběhl měsíc. Muž si na ten incident téměř ani nevzpomněl. Dívka už do obchodu nikdy nepřišla. Ale přesto dal strážcům jasné pokyny, aby se jí nedotýkali, kdyby náhle přišla.

Byl v posilovně, když najednou zazvonil telefon. Číslo mu bylo neznámé. Když zvedl telefon, ozval se známý, vyděšený hlas. Volala Vika a s pláčem prosila, aby ji zachránil.

Vitya přemýšlela, co se mohlo stát. Dívka zmatená řekla, že k nim ráno přišli cizí lidé. Řekli, že matka není schopna se o ni postarat, a tak ji odvezou do dětského domova.

Muž vše pochopil a opět nedokázal odmítnout pomoc. Řekl, že brzy přijde. Cestou jsem se rozhodl, že se zastavím v obchodě nakoupit proviant a co by bylo potřeba domů.

Vika ho potkala ve dveřích. Oči byly zalité slzami. Bylo jí řečeno, aby se sbalila, aby mohla být zítra připravena odejít z domu. Matku ale opustit nehodlala. A jak by si bez sebe poradili?

Vitya řekl, že se na to pokusí přijít, zatímco bude přinášet balíčky do bytu. Z pokoje se ozval ženský hlas. Dívka křičela na svou matku, že přišel strýc Vitya, o kterém jí přesto řekla.

Muž vešel do místnosti. Ani zde k opravě nedošlo, nábytek byl evidentně starý asi 30 let, ne-li více. Žena s blond vlasy jako dcera ležela na prověšené pohovce. Začala mu děkovat a on přišel blíž a nevěřil svým očím.

Eva ležela před ním. Při pohledu na něj poznala i jeho. Před očima obou se okamžitě mihly okamžiky mládí. Vzpomínali na první setkání v ústavu, na první vyznání a polibky. Způsob, jakým jsme společně dělali plány do budoucna.

Vitya si také vzpomněla, jak dívka nečekaně vzala dokumenty a odešla, aniž by komukoli řekla slovo. Beze slova se posadil vedle ní.

A Eva najednou promluvila. Řekla, že vždy milovala jen jeho a teď miluje jeho. A pak se v minulosti vyděsila a udělala chybu. Poté, co se dozvěděla o svém těhotenství, odešla k rodičům. Ti jí ale odmítli pomoci s tím, že rodinu zostudila.

Musela se vrátit do města a hledat práci. Šla jsem do závodu a pak na mateřskou dovolenou. Bylo pro ně nesnesitelně těžké žít. Muž se zeptal, proč ho nenašla, a neřekla o dítěti. Ale ona mu nechtěla zničit život. Pak byl nejlepším studentem v kurzu a mohl se na mnohé spolehnout. Proč byl přítěží v podobě manželky a dítěte?

Dřina a věčný nedostatek peněz udělaly své. Eva onemocněla. Vika už v té době vyrostla. Zpočátku jim pomáhali kamarádi, ale pak přestali chodit i oni. Od té doby se matka s dcerou prostě snažily přežít.

Vitya právě začala chápat, že Vika je jeho dcera. Eva řekla, že příběh se zesnulým otcem vymyslela kvůli dívce. Teď chápal, proč mu to dítě někoho připomínalo – jeho první lásku a sebe.

Zavolal dívce a řekl pravdu. Byla v šoku a v slzách utekla do koupelny, kde se zamkla. Eva řekla, že potřebuje více času. Na takovou pravdu Vika prostě nebyla připravená.

Žena ho požádala pouze o to, aby se postaral o její dceru. Byla si jistá, že umírá, a nechtěla, aby dítě skončilo v sirotčinci s jejím otcem živé. Vitya o tom nechtěla slyšet.

Nejdříve zavolal známého lékaře a hned Evu odvezl na vyšetření. Pavel řekl, že situace je složitá, ale šance tu je. Kvůli špatné výživě a těžké práci byl stav ženy skutečně špatný. Už prodělala mrtvici.

Eva byla poslána do nemocnice, kde ji čekala dlouhá cesta k uzdravení. Od té doby uplynul další rok. Vika byla v elegantních šatech a nemohla uvěřit, že se účastní svatby svých rodičů. Jako první zakřičela na mámu a tátu „Bitter!“

Dáváte almužnu žebrákům, kteří o ni žádají? Nebo se je snažíte co nejvíce obejít?

Zdroj.yandex