Večer se chýlil ke konci a město se již nořilo do šera noci. Na parkovišti obchodu bylo jen pár aut. Téměř všichni už stihli nakoupit potraviny a do dveří vešli jen pozdní zákazníci. Vitya vystoupil z auta a zamířil k supermarketu.
U vchodu jsem viděl neobvyklý obrázek. Hlídka se pokusila vyprovodit žebráka, který seděl na chodníku. Muž nemohl zůstat stranou a zeptal se, co se stalo.
Strážný pohotově začal vyprávět svou verzi událostí. Byl přesvědčený, že měl pravdu. Bezdomovkyně prý plakala a strašila návštěvníky. A bez ohledu na to, kolikrát ji odehnal, stále se vrací.
Vitya se zeptal, jestli má opravdu tak málo práce v hale, že se poflakuje na ulici. Odpověděl, že má pracovní instrukce. Pochybné osobnosti by se neměly pouštět do blízkosti dveří, aby se k nim zákazníci nebáli jít.
Muž předstíral, že přemýšlí. Pak řekl, že si takový bod nebude pamatovat. Sám ale osobně psal pokyny pro obsluhu. Strážný nevěděl, co říct.
A Viťa se mezitím díval na žebráka. A pochopil, že před ním není dospělý, ale docela dítě. Zdánlivě světlovlasé dívce nebylo více než 12 let a možná méně. Šaty byly špatně nošené, i když čisté. Tenisky na nohách zjevně neměly velikost a byly na rozpadnutí.
Přemýšlel, co se s dítětem stalo. Rozhodl jsem se, že rodiče pijí a dívka se o sebe musí postarat sama. V moderní době to nebylo nic neobvyklého. Ne jako v dětství.
Muž se zeptal, zda se jí podařilo něco vydělat. Když se jejich pohledy setkaly, pocítil zvláštní pocit. Jako by mu tato dívka byla povědomá. Ale kde ji mohl vidět dříve?
Dítě řeklo, že není moc peněz. Na mléko a chleba by ho ale mělo stačit. Pak se Vitya zeptala, co by ještě chtěla. Možná potřebovala telefon?
Pokračování na další straně