Maria se pomalu vracela domů, ale ve skutečnosti domov neměla. Zavolala do chaty, ve které bydlela asi rok, a starala se o svého ochrnutého dědečka. Kuzma Ivanovič jí poskytl jídlo a přístřeší, které opravdu potřebovala.

Byl to hodný a veselý muž, navzdory svému věku, ale nemohl chodit. Byl hrdý na to, že nežije svůj život nadarmo. Máša nebyla jediná, komu pomohl.

Všichni ve vesnici říkali, že to byl velmi dobrý starý pán, protože všem pomáhal. Žena uviděla dům svého dědečka a stařec hned uviděl ji.

– Mášenka jsi ty. Nespím, díval jsem se na televizi. Slyšeli jste, že se nám zvýší důchod. To je dobrý, můžeš si něco koupit, já už nic nepotřebuji – řekl děda.

– Kde jsou pro mě? Nemám v nich kam jít – řekla dívka.

– V životě se stane cokoliv, svého muže můžeš potkat i v křoví – usmál se dědeček.

Dlouho si povídali o životě, dokud starý pán neusnul. Žena se na něj podívala s velkým znepokojením a nechápala, proč je paralyzován. Byla ráda, že dostal volnou židli, aby se mohl na zahradě trochu provětrat.

Kuzma velmi rád mluvil s lidmi ve vesnici, protože to byl společenský a laskavý starý muž. I když se dostal do postele, stále oslovoval lidi, aby jim pomohl.

Zatímco její děda spal, dívka se rozhodla uklidit dům a najednou uviděla pod postelí krabici. Máša nevěděla, jestli dělá správnou věc, ale když je otevřela, tvář ženy zarmoutila.

Byly tam dopisy a závěť, po jejichž přečtení si uvědomila, že musí utéct. Bylo jí líto nechat toho muže na pokoji, ale neměla jinou možnost.

Vzala si věci a utekla, protože její strach se už blížil z druhé strany ulice. Máša běžela přes most a šla do lesa. Nebála se tam ztratit, protože tam často chodila.

Jakmile odešla, k bráně přistoupil muž průměrného vzrůstu. Dívka myslela jen na starce a toho muže a nevšimla si, jak letěla do propasti.

Pokračování na další straně

1
2