„Ano, já vím,“ vzlykal chlapec a promnul si oči pěstí. „Když jsme havarovali, tvrdě narazila. Držel jsem ji na klíně, plakala, pak se zastavila a usnula.

Chceš ji zachránit? Pak bychom vám pro ni měli vzít krev.

Viděl jsem, jak na chvíli zaváhal, než se zhluboka nadechl a řekl: „Ano, udělám to, pokud to zachrání mou sestřičku.“ Přestal plakat, rozhlédl se, přemýšlel, zhluboka se nadechl a přikývl.

Ukázal jsem na sestru.

– Tohle je teta Sveta. Vezme vás do ošetřovny a odebere vám krev. Teta Sveta to umí moc dobře, nebude to vůbec bolet.

– Dobrý. – chlapec se zhluboka nadechl a sáhl po matce: – Miluji tě, mami! Jsi nejlepší! – Potom otci – A tebe, tati, miluji. Díky za kolo.

Jak transfuze postupovala, ležel v posteli vedle své sestry a usmál se jako my všichni, když se jí vrátila barva do tváří.

Pak jeho tvář zbledla a úsměv zmizel. Podíval se na doktora a třesoucím se hlasem se zeptal: „A kdy umřu?“

„No… ne moc brzy, až budeš docela starý,“ odpověděl jsem.

Nejdřív jsem jeho poslední otázce nějak nerozuměl, ale pak mi to došlo. Chlapec si myslel, že zemře poté, co mu vzali krev. Rozloučil se tedy s rodiči. Byl si stoprocentně jistý, že zemře. Pro svou sestru skutečně obětoval svůj život. Chápete, jaký výkon dokázal? Ten pravý. Uplynulo mnoho let a já mám stále husí kůži pokaždé, když si na tento příběh vzpomenu…

Zdroj:newsner

1
2