Jsem 20letá mladá žena, jejíž srdce bije rychleji při pohledu na milovaného muže, který jí slíbil lásku do konce života.
Jsem 30letá žena a máma, která pečuje o rodinu, která ji potřebuje. Mám bezpečný a šťastný domov.
Jsem 40letá žena, která vidí, jak rychle jí rostou děti, ale to, co je spojuje, bude trvat navždy.
Je mi 50 let a moje děti už se mnou nežijí, avšak jsem šťastná se svým mužem.
Jsem 60letá babička s vnoučaty na kolenou, ale nade mnou už visí tmavé mraky, protože mi umřel můj milovaný manžel.
Když myslím na budoucnost, vidím jen něco děsivého. Moje děti jsou už velké a mají vlastní životy. Myslím na všechny ty roky, které prošly ao tom, jak moc vás miluji. Teď jsem stará žena, příroda je neúprosná.
Stáří je špatný vtip. Člověk se cítí osamocený. Tělo ochabuje, síla a krása mizí.
Tam, kde někdy bylo srdce, je nyní kámen. Ale i přes všechno, holka z minulosti je stále tam.
Mé zdevastované srdce ničí různé emoce – ještě nyní.
Pamatuji si šťastné i smutné dny. V hlavě prožívám znovu a znovu lásku a dobré chvíle. Myslím na to všechno, co bylo a trvalo krátce. Souhlasím s tím, že nic netrvá věčně. Stačí otevřít oči a podívat se na svět, jako by zítřek už neměl nikdy přijít.
A před vámi stojí křehká a zatrpklá babička, která měla krásný život.”