Byl to úplně normální den. Žena stála v oddělení hraček v supermarketu. Hledala dárek pro svou neteř, která měla brzy narozeniny. Zamyšleně se podívala skrz police plné panenek. Oči se jí třpytily růžovou barvou.
Věděla, že její neteř bude nejšťastnější na světě, když dostane svoji vysněnou panenku. Pohled ženy spočinul na desetiletém chlapci, který také stál u panenek. Nemohla z něj spustit oči.
Žena se pomalu přiblížila k chlapci. Něco na něm upoutalo její pozornost, i když nevypadal, že by nějak vyčníval. Z jeho čepice s kšiltem trčely hnědé vlasy. Měl na sobě mírně špinavé džíny a šedé tenisky, které byly nenuceně šněrované.
Cítil smutek. Podíval se na ženu, když byla vedle něj, předstíral, že se dívá na panenky. Díval se také na Barbie. Na rukávu košile měl uvázanou růžovou stužku.
Žena na ni zvědavě pohlédla a přemýšlela, co se děje a proč se chlapec dívá na panenky.
Nakonec to nevydržela a zeptala se, jestli by mu mohla panenku dát z horní police. Hledala jen výmluvu, jak s ním mluvit. Vypadal nepřítomně, a když se na ni podíval, zasáhl ji smutek v očích. Nebyl to smutek dítěte, které chce hračku, ale nemá peníze – byl to pohled dospělého naplněný vědomou bolestí někoho, kdo je velmi zraněn.
„Chci tu sestru koupit té panence, ale nemám tolik peněz,“ řekl malý chlapec.
Žena netušila, co má dělat. Řekla jen, že brzy budou Vánoce a Mikołaj vymyslí něco, co panenku přinese jeho sestře.
– Kde je moje sestra, St. Nicholas už nepřijde – chlapec se na ni podíval nejsmutnějšíma očima, jaké kdy viděla. Bála se položit další otázku, ale prostě to potřebovala vědět.
– A kde je tvoje sestra?
– Je v nebi. Chci tam něco krásného. Maminka tam bude také brzy, tak jsem usoudil, že by vzala dárek pro svoji sestru
Žena nevěděla, jak reagovat. Znělo to jako nějaký hrůzostrašný vtip, ale stačilo se dívat chlapci do očí, aby věděl, že nelže.
Pokračování na další straně