„Jistě chcete být zdravý,“ řekl. „Kdo by nechtěl, že?“ „Proto potřebujete naši zdravotní přikrývku. A nejen vy! Přikrývka je antialergická, nedrží se v ní roztoči, takový astmatik se pod ní vyspí dorůžova. Třeba i tady vaše půvabná vnučka…“ „To není moje vnučka,“ přerušil ho děda, „ale milenka.“ Zalézala jsem pod stůl. Sál ihned přestala zajímat deka. „Aha,“ zakolísal prodavač. „Ale i ta jistě ocení naši zdravotní přikrývku…“ „Z čeho to je?“ ptal se děda. „Z antialergické tkaniny.“ „Složení vlákna chci vědět, vy tupče!“ zvolal děda. Prodejce našel přišitý cancour, stálo tam: 98 % polyester. „To se nedivím, že na to roztoči nejdou!“ skřehotal posměšně otec rodu. „Umělá hmota! Kdo by to žral?!“ Jiný prodejce začal předvádět nářadí a i zde měl děda řadu otázek: jestli je to kalené a legované – dozvěděl se, že je. „Je tam nikl?“ dotíral. Byl tam i nikl. Taky molybden, chrom a vanad. „A cesium?“ Ujistili ho samozřejmě, že i cesium tam je. 😀 „Ježíšmarjá,“ vyděsil se dědeček. „Cesium je radioaktivní!!! Proč ho tam dávali?!“ Utekla jsem ze sálu. Předváděčka trvala ještě hodinu – a děd bez dozoru si objednal nádobí za osmnáct tisíc. Doma mi vynadali, že jsem ho neuhlídala. Za tři dny přijelo auto s bednou kastrolů. Děda se k ní ale neznal. „Počkejte, tak tohle nejde!!!“ nasupili se muži z dodávky. „Podepsal jste smlouvu a splátkový kalendář!!!“ „Nepodepsal,“ tvrdil děda. Podepsal, tady to máme!!!“ „Ukažte! Ahá! Tak to bude omyl,“ prohlásil děda. „Já se jmenuji Hrabánek.“
Dodavatelé se podívali na smlouvy. Rozmáchlým klikyhákem tam bylo napsáno: Polibtemiprdel