Ředitel dětského domova pokýval trochu lítostivě hlavou a řekl: „Jsou to trojčátka. Vezmete si je všechny?

Když jsme tam přišli, děti si hrály na dvoře. Stáli jsme v povzdálí a rozhlíželi jsme se. Vtom jsem ucítila, že mě někdo tahá za sukni. Když jsem se podívala dolů, uviděla jsem blonďatou dívku s legračními pihami. Mohly jí být tak tři nebo čtyři roky. Usmála se a zeptala se mě:

— Teto, nejsi náhodou moje maminka?

Srdce se mi téměř zastavilo. Vůbec jsem nevěděla, co bych měla odpovědět, ale z očí mi vytryskly zrádné slzy a z úst mi samovolně vyšla tato slova:

— Ano, moje drahá, my jsme sem přišli s tatínkem za tebou!

Saša vzal dítě do náruče a šli jsme k řediteli dětského domova. Jmenoval se Alexej Pavlovič. Když nás uviděl s touto malou dívku v náručí, odmítavě a s trochou lítosti zavrtěl hlavou a požádal vychovatele, aby si dítě vzal. Pak nás uvedl do své kanceláře, abychom si promluvili.

— Víte…ono je to trochu složitější…tato dívka není sama…

Hned jsem Alexeje Pavloviče přerušila:

— No a co, tak si vezmeme oba! Má ještě bratříčka?

— Ne, ne, má dvě sestry… Jsou to trojčata. Vezmete si je všechny?

Saša a já jsme jen zamrkali. Tři totožné princezny? To také existuje?

— To se jich zřekli rodiče?

— Jejich matka byla naše chovankyně. Byla ještě hodně mladá, když otěhotněla… A najednou se  jí narodily tři děti a její organismus to nevydržel: děti se podařilo zachránit, ale ji nikoliv… Nikdo si je nevzal. Kdo potřebuje tři najednou? Ale rozdělit je prostě nemůžeme!

— My je chceme!

Řekl Saša přesvědčivě a postavil se.

— Pojďme, ukážete nám je všechny! Jak se jmenují?

Máša, Dáša a … Saša… budete mít jmenovkyni…

Spěchali jsme za děvčátky. Okamžitě se k nám chovaly jako k vlastním, zahrnuly nás otázkami a vyprávěly nám své příběhy.

O pár dní později jsme si již v pěti jeli vybrat nový velký byt, protože pro naši, teď již mnohočetnou rodinu, jsme potřebovali hodně místa!

1
2