Koupání a užívání si

Když jsme přišli do tohoto ráje, měl jsem představu, že každé ráno před kávou a snídaní si zaplavu v moři. Lenost však byla silnější. Říkal jsem si: „Proč bych teď měl vstát a jít se koupat, když můžu po práci nebo po obědě?“ Došel jsem ale do bodu, kdy jsem plaval jen jednou týdně. Když se mě přátelé zeptali, jak často plavu v moři, nevěřili tomu, když jsem jim řekl, že je to jen jednou týdně.

Vzhled

Moje vlasy vypadaly hrozně. Barva bledla vodou a sluncem, takže jsem se musel natírat každých 15 dní. Také naše oblečení bylo bledé a plné soli. Plavky vypadaly jako látka už po měsíci stráveném zde. Sůl a slunce si vybraly svou daň.

Přestal jsem nosit brýle, protože jsem si je musel každé dvě minuty otírat kapkami vody. Přešla jsem na čočky, ale mořská voda mi tak dráždila oči, že jsem vypadala, jako bych brečela – pořád!

Vlhkost a plíseň

Když jsme dorazili, dům byl čerstvě vymalován. Po pár měsících se však plíseň rychle rozšířila. Chlór nepomáhal, takže jsme museli použít silnější prostředky, abychom se tohoto útoku zbavili. Všechno bylo pokryto plísní: od plastových hraček, oblečení až po rezavějící počítače.

Teprve pak nám bylo řečeno, že musíme mít počítače ve speciální místnosti se zapnutou klimatizací, která vzduch vysušuje.

Turisté

Nikdy jsem nic proti turistům neměl, ale opravdu tu bylo neustále hodně lidí. Nastalo období pár týdnů, kdy byla pláž prázdná, ale většinou zaplněná do posledního místečka.

Ve městě bylo vše podřízeno turistům: v obchodech špatné jídlo za velké peníze (bez dobré zeleniny a ovoce), restaurace měly vysoké ceny a téměř žádné kulturní akce.

Plast v moři

Po bouřce by moře všechno hodilo na pláž. Jednalo se o tuny plastových lahví, sklenic a dalšího odpadu. Moře bylo špinavé. Koupat se vedle toho plastu bylo docela nemožné, takže jsme dny trávili sbíráním odpadků, které by moře vyvrhlo.

Lékaři a učitelé

Život na moři prospívá zdraví, ale na moři také onemocníte. Pokud však bydlíte v přímořském městečku, máte na výběr ze dvou lékařů, kteří běžně ošetřují turisty. O škole a školce nemluvě. To se vůbec nestalo, takže jsme byli nuceni vozit děti do většího města.

A co je na tom nejpodivnější – jsme unavení z věčného léta. Chyběl nám zbytek sezony. Věčné léto jsme nevydrželi, a tak jsme se přestěhovali na místo, které bylo 200 kilometrů od hor a 400 kilometrů od moře. Když jsme viděli sníh, byli jsme nadšeni … na 20 minut!

Život na moři nás naučil dávat si pozor na to, co chceme, protože naše přání se mohou splnit.

Zdroj.onedio