Rozhodnutí vzdorovat doporučením lékařů
Stomatis trval na svém rozhodnutí a nadále odmítal chemoterapii
Usoudil, že jeho pohřeb by stál více, než kdyby se vrátil do své rodné Ikarie v Řecku, kde by mohl zemřít v klidu. Přežil by tam poslední dny svého života se svou rodinou a starými přáteli.
Když se vrátil do vlasti, byl šťastný, že může být se svými blízkými. Zároveň však cítil depresi a beznaděj kvůli svému těžkému onemocnění.
Zatímco on většinu času prospal, starali se o něj jeho manželka a matka.
Časem se jeho beznaděj zmenšovala a vystřídala ji silná touha po životě. Svůj vzácný čas trávil hlavně se svými přáteli.
Začal znovu věřit. V neděli ráno se vydal do řecké pravoslavné kaple, v níž kdysi sloužil jeho otec jako kněz.
Když jeho kamarádi z dětství zjistili, že se vrátil, začali se s ním setkávat každé odpoledne. Mluvili spolu celé hodiny, a přitom vypili dvě láhve vína, které vyrobili místní vinaři.
Stomatis si pomyslel, že může zemřít i šťastný.
Zvrat v jeho zdravotním stavu
Pak se však stalo něco zázračné. Stamatis se postupně začal cítit jako předtím. Jeho síla a výdrž se mu vracely. Jako by z ničeho nic dostal nápad, že si vytvoří zahradu. Stále však věřil, že se nikdy nedožije toho, aby z ní měl nějakou úrodu.
Zahrádkaření bylo pro něj silným lékem. Pomohlo mu uklidnit se, když pracoval na přímém slunci, čerstvém vzduchu a když cítil vůni mořského vánku.
Práce na zahrádce se pro něj stala novým životním cílem.
Každé ráno se probudil v časných hodinách, aby mohl trávit čas na své nové zahradě. Ve skutečnosti zde trávil většinu svého času.
Jeho manželka a matka mu denně připravovali jídlo z čerstvých bylinek a rostlin ze zahrady.
Uběhlo šest měsíců, a i přesto stále žil.
Roky plynuly. Jeho zdraví se nadále zlepšovalo. V domě vyčlenil dva pokoje pro své rodiče, aby jich děti mohly stále vidět. Vybudoval vinici, která vyráběla 400 litrů vína ročně.
Pokračování na další straně