Před několika týdny jsem byl v obchodě s potravinami a ve frontě na pokladně stála žena se dvěma dětmi. Jeden malý chlapec byl zlomyslný a požádal mámu, aby mu koupila věci. Byla na ně naštvaná a výbušná a všiml si toho celý obchod. Lidé stáli a sledovali, jak se natahují do řady. Vzpomněl jsem si na svůj zážitek z Tennessee a šel za tím klukem. Položil jsem mu ruku na nohu a on se uklidnil. Matka byla unavená a omluvila se.

Řekla mi, že pracuje na noční směny a že přes den nemůže ani myslet. Vím, že je toho ještě hodně, ale pak jsem jí řekl, že vím, jaké to je být unavený. Řekl jsem jí, že je dobrá máma. Řekl jsem jí, že všechno bude v pořádku. Brečela. Plakala, když ji ostatní sledovali, jak nese své břemeno. Před lety bych asi měl mobil v ruce a sledoval, jestli neudělal něco, co by se mělo nahlásit policii.

Vím, že existují případy, kdy úřady potřebují zasáhnout, ale mám pocit, že jsme se stali kulturou, která místo možností pomoci hledá chyby. Rozdělili jsme se, odsuzujeme druhé místo toho, abychom soucítili, milovali a sloužili. Kdybychom více pomáhali, byla by potřeba policie méně.

Dnes mi to došlo, protože mému drahému příteli někdo zavolal sociální službu. Strávil jsem u ní spoustu času a je to taková matka, jakou chci být. Sledovala jsem, s jakou láskou a trpělivostí se o své děti stará při svých každodenních povinnostech, jak jim naslouchá a vypráví. Opravdu toužím být jako ona. Když zavolali úřady, někdo si musel myslet, že „pomáhají“, ležela v posteli s infekcí dýchacích cest.

Nevěděl jsem, že si ten člověk uvědomil, že je problém. Možná její děti pobíhaly bez dozoru? Možná je rodiče nekrmili, a tak si hledali potravu sami? Je mi smutno, že se ten, kdo to nahlásil, nezeptal, jak jim může POMOCI.

Je čas začít si pomáhat

Je na čase přestat druhé soudit a začít si pomáhat, jinak zůstaneme v neustálé izolaci, depresích, závislostech, násilí a sebevraždách. Když mají lidé příliš velkou zátěž, potřebují pomoc, ne odsouzení. Vím, že jsem vinen právě touto věcí, a nyní jasně vidím, jak jsem pravděpodobně problém zhoršil, místo abych zakročil a pomohl ostatním.

Jsem vděčný za připomínky (i když byly bolestivé), že nejsme odděleni. Nejsme tak odlišní. Skutečné změny pocházejí z naší lásky a pomoci, nikoli z odsouzení.“

Meghanina lekce pokory je bolestnou vzpomínkou, ale je vděčná za požehnání nového pohledu na rodičovství, kterého se jí dostalo.

Podruhé soudíme rodiče, který zdánlivě dělá něco špatně, nejprve se za něj modleme a nabídněme mu pomoc. Protože možná ta „špatná máma“ je prostě žena, která bojuje se svým dítětem a která se stejně jako vy snaží své dítě vychovávat v tomto pokřiveném světě.