„Lenko, vážně na mě počkáš?“ zašeptala Saša kamarádce do ucha.
„Hej mládeži! Více než dva mluví nahlas.“ Anna Romanovna se zasmála.
Její syn Alexander byl eskortován do armády. Ten chlap tak chtěl pro sebe, nejdřív sloužit a pak jít na vysokou. Tak ho jeho matka vychovala, důstojného občana a vlastence.
Elena, Sašova přítelkyně a spolužačka, toto rozhodnutí z celého srdce nepřivítala.
Proč tuto službu v armádě potřebujeme? Tohle je nucený rozchod.“
Ale Saša vzal dívku za ruku a odešli od stolu s hlasitými poznámkami:
– „Jo, rozhodli jsme se odejít do důchodu.“
– „Mladí se šli rozloučit.“
Chlápek a dívka se pomalu toulali uličkou parku, osvětlenou pouze jednou lucernou.
– „Lene, nahoru nos.“ Nejdu na frontu, je to jen armáda. Rychle splatím svůj dluh vlasti a vrátím se a hned budeme hrát svatbu.
„To se ti snadno řekne.“ Jak jsem bez tebe byla tak dlouho? Proč ses rozhodl sloužit, mohli jsme spolu jít na vysokou. Ano, kdybys chtěl, nevzali by tě, jsi jediný syn nemocné matky.“
„To nemůžu, Lenochko, je to moje povinnost. Táta byl voják, děda taky. Nestanu se vojákem, ale alespoň budu sloužit v armádě.
– „No, Sašenko, kde je teď tvůj táta?“ Zemřel ve službě. K čemu je tento dluh dobrý?
„Leno, jsem hrdý na svého otce. A co se teď, v době míru, může stát? Přestaň se tolik bát, jen počkej.“
– „Počkám, jen se vrať.“
– „Budeš psát?“
„Samozřejmě, hloupý.“ Potřebuji s tebou mluvit. Budu psát každý den.“
Mladí lidé chodili až do svítání, Lena plakala a Saša žertoval, až se Lena smála.
Když se Sasha vrátil domů, viděl, jak Anna Romanovna odstrčila všechny hosty pryč.
– „No tak, vstávej, mladí se vrátili.“ Všichni u stolu! Teď to zakousneme a celý dav půjde k vojenskému úřadu pro registraci a zařazení.
Pokračování na další straně